Dlouho jsem hledala dokonalý život. Pak jsem přestala.
Jmenuji se Klára Mencl a miluji život. Miluji, když kolem sebe vidím radostné, spokojené a laskavé lidi, a aby se mi to dělo, musím to žít hlavně já. Být sama sebou je moje cesta a je velmi vzrušující, stejně jako všechno, co mi do života přichází.

Není to o dokonalém životě
Kdysi jsem si myslela, že můj život má být dokonalý, a pořád jsem ho porovnávala s životy ostatních. Hledala jsem, jak žít jenom v pozitivní energii, a všechno ostatní jsem považovala za špatné. Pak jsem přišla na to, že o tohle opravdu nejde, a za svůj život jsem dnes velmi vděčná.
Můj život není růžový ani dnes. Je to cesta, která ne vždy je snadná, ale vždy mě někam zavede.
Žít vědomě pro mě znamená přijímat s laskavostí a radostí úplně všechno, tedy i to, co by někdo nazval negativním, zdrcujícím nebo nešťastným. Moje zkušenost je, že když uvolníme úhly pohledu na to, co je dobré a co špatné, začne se měnit všechno. Někdy tomu říkáme intuice.
A chci být upřímná: kolikrát si i já lžu do kapsy, a to ve chvíli, kdy mluví moje hlava odpojená od celé mé bytosti včetně těla. Je to vývoj. Čím víc používám nástroje, které jsem získala díky svým zkušenostem a kurzům Access Consciousness, tím je to lehčí. A o tom to je.
Cesta, která nebyla přímá
Podnikat jsem začala hned po škole. Potom mě cesta zavedla na zaoceánskou loď, kde jsem před více než dvaceti lety pracovala, a ta zkušenost mi ukázala, že práce ve službách je poslání. Je důležité ji milovat a mít při tom jasně stanovené hranice. Po návratu jsem osm let pracovala v korporátu, než jsem se vrátila k podnikání jako výživová poradkyně a facilitátorka osobního rozvoje. Tu cestu přerušilo narození prvního syna a všechno se začalo ubírat jiným směrem. Nakonec jsem se dostala ke gastronomii a hospitality, které mi byly velmi blízké.
Při druhém těhotenství mi při zadělávání kváskového chleba najednou přistála myšlenka, že bychom mohli provozovat malý pension, tak o dvaceti lůžkách. Najali jsme odborného konzultanta, který nám ukázal inzerát na pronájem rekreačního střediska. Smáli jsme se, že je to nesmysl, protože my přece chceme pension o dvaceti lůžkách, ne rekreační středisko o dvou stech lůžkách a pětatřiceti tisících metrech pozemku.
Pan inženýr odpověděl, že to přece nemusíme dostat. No, tak jsme to dostali.
V květnu 2014 jsme si středisko pronajali a já měla za půldruhého měsíce termín porodu. Možná si to dokážete představit a možná ne.
Od té doby uběhlo hodně času. Pomohli jsme rozjet hotel na horách, měli jsme skvělou creperii a bistro, v době pandemie jsem se nechala zaměstnat jako provozní řemeslné pekárny a byla jsem hlavní provozní celého gastro úseku v České televizi. Dnes provozujeme s mým mužem mikro řemeslnou pekárnu.
Vím, jaké to je rozjíždět projekty s pár korunami v kapse i udělat těžké rozhodnutí, že musíme zavřít. Znám tu dřinu, kdy se snažíte udělat všechno a trápíte se, že se nevěnujete dětem, nebo naopak zanedbáváte podnik. Ne vždy je to snadná cesta, a dnes už vím, že to jde i jinak.
Ta cesta vedla i přes bankrot, vyčerpání a konec dvacetiletého vztahu. Dnes se na to dokážu dívat s vděčností, protože mě to přivedlo tam, kde jsem.
Majitelkám menších gastropodniků se věnuji na gastro-sklarou.cz.
Proč se zabývám i tím, co se změřit nedá
Už od dětství jsem byla trochu jiná. Vždycky jsem vnímala, že mezi nebem a zemí je něco víc, že tenhle život nemusí být jediný, že za sebou můžeme mít další a že existují třeba i paralelní vesmíry. Věřím v Boha, i když ne v křesťanském pojetí. Prostě to uvnitř vím.
Zažila jsem také, jak se některé věci zadrhnou a člověk se nedokáže posunout. Mně v takových chvílích hodně pomohlo čištění pomocí SRT a Accessu. Byla to laskavá péče. Vyzkoušela jsem na sobě i jiné přístupy, například regresní terapii, a zjistila jsem, že pro mě není cesta procházet znovu a znovu bolestí. To pro sebe nechci. Každému sedí něco jiného.
Neříkám, že to funguje vždycky hned. Některé věci se projeví okamžitě, jiné se vyčistí a člověk to pozná až později, když je na to připravený. I já to tak mám. Trpělivost je v tomto případě velmi důležitá, aby se vše dokázalo přeskládat.
Moje rozloučení s maminkou bylo velmi silné a emotivní. Zemřela, když mi bylo sedmnáct, a dlouho jsem to nesla v sobě. Ulevilo se mi až ve chvíli, kdy mě jedna žena rozloučením provedla. Dnes už nemám ani svého tátu, takže vím, jaké to je, když člověk zažívá tu bolest. Ale díky tomu, jak se posunuji jsem právě odchod táty prožívala jinak. A takových zážitků mám víc.
Nemusím si vybírat mezi praktickým a spirituálním světem. Proto dnes nabízím také setkání, při kterých se ptáme na to, co si běžně nepokládáme.
Co ode mě čekat
Nejsem koučka ani terapeutka a nepředkládám hotové pravdy. Ptám se, pojmenovávám věci přímo a rozhodnutí vždy zůstává vaše. Hlídám hranice, aby se nepřekročily ani z jedné strany.
